Dieta

K snídani dala bych si pohlazení
po vlasech, po tváři, po bříšku i níž...
a porci milování - nad něj není
já ráda snídám hodně, víš?

Na přesnídávku postačí mi polibek
ještě tu snídani mám v živé paměti
jen slůvka sladká kdybys řek´
v ústech se rozplynou mi v zápětí.

Na oběd mohli bychom někam ven
piknik si v parku udělat
milovat se pod kaštanem
dalšími polibky se ládovat...

Svačinu vynechat - to byl by hřích
chci zas Tvé tělo ochutnávat
hladit je, tonout v polibcích
lalůčky ušní ožužlávat.

Ve světle svíček bych chtěla večeřet
prostřít si Tvoje nahé tělo
a až se sejde se rtem ret
svléknout i sebe - to by se mi chtělo.

Jazykem hledat nejchutnější místa
a pak se jimi opájet
nejlepší dieta - tím jsem si jistá
já chci ji s Tebou vyzkoušet...

Lhář

Jsi největší lhář, jakého jsem kdy poznala
a moc mě netěší, že jsem tě i potkala
i když jsem s tebou strávila pár krásných chvil
do života ses mi, žel bohu, netrefil.
Pošlapals hodně - moji důvěru
a další výmluvy už prostě neberu.
Hloupě mě dostaly tvé básničky
a ty teď trhám, skládám z nich lodičky
ve vaně obeplouvají mé tělo
které tě tolik, tolik chtělo...
Jen pořád nevím PROČ mi lžeš
za každou lež jen další navlékneš...
Věř mi, že jednou tě ta šňůra lží
až na lopatky položí.
Nechci být krutá, ani to neumím
krutý jsi ty, to tys mi ublížil.
Navrtal ses mi do života
do něj se otiskla tvá bota...
a teď je po tobě jen veta.

Jsi...

Jsi světýlko v mém tunelu
jsi pestrá duha nad mou hlavou
jsi žhavý uhlík ve vychladlém popelu
všechny mé myšlenky za Tebou plavou

Jsi plamínek mé naděje
že život se zas obrátí
samota pryč se poděje
když láska se mi navrátí

Jsi letmý úsměv na mé tváři
nosím Tě s sebou den co den
čteš ve mně jako v slabikáři
Ema má mámu, máma sen...

Tvoje oči

Dívám se Ti do očí na obrazovce
a je v nich všechna něha světa
ať říká si kdo chce co chce
já přece nebyla jsem sjetá
když líbal jsi mě na stráni
po prvním milování...

Pak zas a znova něžná slovíčka
a kromě nich i očí řeč
únava padala mi na víčka
a mezi námi žádná křeč
když četl's mi do usínání
po dalším milování...

Tak čtu Ti z očí všechnu něhu
a toužím po ní stále víc
bojím se, že dřív se dočkám sněhu
než polibků Tvých na mou líc
než dalších něžných vyznání
před, při i po milování...

Pochybnosti

Milion a jedna pochybnost
na srdce tlačí, vyvolává zlost
já tolik miluji a tolik toužím
a teď se pro Tvou lásku soužím
přestávám věřit Tvému slovu
a k nebi vzhlížím zas a znovu
s otázkou, proč mi tohle činíš
jestlipak do mne trochu vidíš...?
jak mučíš mne a zraňuješ
slovy svými, co jsou jen lež...

Beru to vážně...

Pohleď mi, lásko do očí
pozvedni pohled do mé tváře
a nepokládej za zločin
že není nad ní svatozáře

Já nejsem ani trochu svatá
cestu do nebes neřeším
pro mě je nebe že Tě vedle sebe hmatám
když zajímá Tě více než můj klín

Toužím být s Tebou každou chvíli
já hořím touhou být Ti na dosah
chci abys po sejmutí růžovoučkých brýlí
dál říkal mi jak máš mě rád

Jsem květina, co zalévá se láskou
jsem vůně, kterou chceš uchopit
jsem terra intacta za policejní páskou
jsem číše, co touží naplnit

Má slova nejsou jenom fráze
duši mám tolik, tolik křehkou
přestože snad ji špiní saze
já nejsem žádnou holkou lehkou...

Chápeš, že nejsem hračkou pouhou?
Chápeš, jak můžeš ublížit?
Chápeš, že po Tobě mřu touhou?
Jak chceš s mou láskou naložit?

Píšu Ti, píšu, slova jsou jen slova
můžeš a nemusíš jim uvěřit
pro mě to není hříčka pouhá
já potřebuji opět začít ŽÍT!!!

Prosím...

Sklenice rudého vína
a hudba divoká
splín padá do klína
vyschlá náruč naříká

Promile pochyb mezi řádky
jak hadi kloužou, plivou po mně jed
život je dlouhý...a přitom tak krátký
a já chci ŽÍT, ne čekat na zádech

Krůpěje vína na mých rtech
pouštíš mi žilou každou malou lží
co možná nestojí než za povzdech
pravda po kapkách padá do louží...

Víš, lásko, už sáhla jsem si na dno
nikdo to tenkrát neviděl
nejhorší deprese před světem pohřbím snadno
sílu mi kde kdo záviděl

Tabletky podrážely nohy
jen hlavu vzhůru, pevný krok
vypuštěná duše tolik bolí...
musíš to ustát...nejsi cvok...

Ta křehká duše v malém těle
se chvěje, běží na záložní zdroj
když hraje si jak má se skvěle,
že šlape jak bezchybný stroj...

Nechci už hrát si na to, jak jsem silná
nechci už lhát si do kapsy
chci být tak jiná jak jsem stejná
mávnout si s láskou na taxi...

Můj bože, ať doveze mě k cíli
chtěla bych zažít štěstí souznění
na dobu delší nežli chvíli
zestárnout v milostném blouznění

Já prostě potřebuji lásku
potřebuji jí propadnout
cokoli dám já klidně v sázku
na konec světa budu za ní plout

Můj Bůh mě stvořil k milování
dal mi i spoustu rozumu
a ten mi v mnoha věcech brání
chovám se v rámci bontonu...

Pak uvnitř křičím, brečím, volám, řvu
navenek obdiv, jak to zvládám snadno
největší lásce už jsem byla na pohřbu
a jak jsem řekla - sáhla jsem si na dno...

Zklamání stává se mým bytím
přesto jak Phoenix znovu vstávám
a každé stéblo, kterého se chytím
se možnou budoucností stává

Tak mezi zuby drtím další zklamání
miluji, doufám, miluji, toužím
na Tobě je další podání
...miluji...či soužím...?

Potřebuji Tvou náruč otevřenou
potřebuji teplo ze Tvých hebkých dlaní
jestli mě vyměníš za jinou
stanu se laní
s pohledem hadím
co s gustem svádí
a potom zraní
jen sebe zradí
jen sebe raní
už nikdy neuvěří ani...

Intermezzo

Otvírám klín
jak pohádkovou knížku
a Ty v ní listuješ...
až na peřinu padne stín
naplníš moji číšku
tělo mé tím svým přikryješ...

Až...

Až tíha žití padne na mou hlavu
Až budu mít pocit, že zas ve všem plavu
Až mračna zatáhnou mé nebe
Stačí si představit, má lásko, Tebe

Až do duše se zase vkrade splín
Až na všechno kolem položí se stín
Až zbude pocit, že i peřina mě chladí
Budu myslet na ruce Tvé, jež krásně tělo hladí

Až zas se budu mračit na okolí
Až stěžovat si budu, že mě něco bolí
Až černá kočka přes cestu mi vběhne znenadání
Já vzpomenu si, miláčku, na naše milování...

Až budu opět ve Tvém objetí
Až Tvé polibky zas doženou mě k dojetí
Až splynem spolu v jednu bytost
Až nepocítím žádnou lítost
Až budu vnímat jen Tvou něhu
Mé štěstí nebude mít břehů...

Promiň

Že zrada bolí vím. A dokonale.
A nerada ji oplácím.
Já miluji Tě neskonale
A přesto...od Tebe odcházím.

Já dál Tě toužím oslovovat "lásko"
Dál toužím po Tvých dotycích
Neprovinil ses ani hláskou
Jak Jidáš zrazuji Tě v polibcích...

Dlouho jsem o takové lásce snila
Dlouho ji hledala, teď šlapu po ní
Náš oltář lásky jsem zneuctila
Pro iluzi na bělostném koni.

Slzy mi kanou, s řasenkou se mísí
Smuteční pochod citů nejhlubších
Duši mám pošpiněnou od té černé směsi
a strašně těžkou, jak leží na ní hřích.

Nikdy jsem nemusela volit
cestičku na rozcestí mezi dvěma muži
Teď však už vím, jak moc to bolí
Poznávám to na své vlastní kůži.

Každý jste jiný od základu
Však láskou toužíte mě stejně zahrnout
Minutu po minutě otázku si kladu
zda volím správný pro mě proud.

Utápím se v té nejistotě
Ničí mě hrozné dilema
Mám rozhodnout se okamžitě?
K oběma cítím "Chci být Tvá"...

Jeden jste skála, pevná opora
Druhý zas proud, co strhuje mě s sebou
Nikdy jsem nebyla a nejsem potvora
Myšlenky stravují mě, v srdci zebou...

Bojím se, že se mi to vrátí
Bumerang z jiné strany přiletí
Však co se má stát, to se musí státi
Naposled spočinu v Tvém objetí...